Filipika proti Mistrovi

Tento článek je inspirovaný veledílem Jiřího Hrebenara, zvaným "Izrael prosazuje rasovou segregaci, potvrdila to zpráva OSN". Podívejme se společně na nejhanebnější lži, které Jiří Hrebenar ve svém antisemitském pamfletu šíří.

 Postavení OSN v otázce Izraele

OSN není žádná světovláda a jeho rezoluce jsou víceméně dobrovolné a postavené na pozici síly, kterou jsou schopné prosadit státy s dostatečnou vojenskou mocí k zásahu kdekoliv na světě. Od založení je činnost OSN dlouhou řadou selhání (poslední efektivní akcí OSN byl zásah v Korey v 50. letech 20. století) a jde o typický příklad, jak dobrá myšlenka může selhat, když se dostane do bipolárního světa. Ve vztahu k Israeli má OSN velmi smutnou historii. Ve zkratce: Palestina byla samotnými Brity vybrána jako příští domovina pro Židy, zdecimované po 2. Světové válce, jelikož šlo v podstatě o britské území, celá řada faktorů ovšem hrála roli, od soucitu s židovskými oběťmi holokaustu až po tradiční labouristické prosionistické tendence (podotýkám, že slovo sionismus a sionistický NENÍ hanlivý výraz, i když ho tak někteří příznivci nacistů a antisemité používají). Po imigraci poměrně značných počtů Židů do britského Mandátu se místní Palestinci zalekli - Arabové a muslimové obecně byli ve válce silně pronacističtí a Židy nesnášeli, navíc dobře věděli, že země je pod správou Britů a není jejich, Židé na ní tedy mají uplně stejné právo jako oni (situace byla samozřejmě komplikovanější). V roce 1947 bylo ovšem pro Británii, která prakticky krachovala, neúnosné dál držet nad Palestinou ochrannou ruku (byť to byla spíš pěst, jelikož zákony a pravidla proti Židům té doby byly silně diskriminační). Bylo tedy rozhodnuto Mandát v Palestině rozpustit a přeměnit ho na buď společný stát Židů a Arabů (proti tomu se stavěli především Arabové, ti chtěli Židy vyhnat), nebo pro rozdělení (což bylo pro Araby ještě horší, dobře se vědělo, že případný palestinský režim nebude životaschopný kvůli neustálým bojům frakcí mezi sebou). Po několika hanebných epizodách antisemitismu (neustálé porušování slibů Británií, špatné zacházení s židovskými přeživšími z Německa atd.) se do celé záležitosti vložilo OSN. Zástupci OSN postupně zvrtali, co mohli a urazili obě strany, takže Židé, mezitím aktivně bojující proti britským a arabským jednotkám, které od masového zatýkání a zabíjení Židů držel jen vliv USA (H. Truman byl osobním přítelem Chaima Weizmanna) dospěli k názoru, že stát si lze vybojovat. Samozřejmě to neměli lehké, to samé OSN, které spolu s Británií vnucovalo Židům v Palestině prakticky nesplnitelné podmínky (což byl důsledek politikaření mezi USA a SSSR, paradoxně SSSR bylo před vznikem Izraele nakloněno Židům, viz dodávky zbraní z ČSR), teď blokovalo nákupy zbraní pro budoucí židovské vojáky (tehdy ještě Hagana). Jednání OSN měla také za následek (po vypuknutí bojů) příměří, jehož podmínky málem vyhladověly židovské obyvatele Jeruzaléma k smrti.

OSN  hrálo roli i v dalších epizodách izraelské historie - Sinaj, Šestidenní válka, ale i Jom Kippur a prakticky bez vyjímky byly jeho rozhodnutí zaměřená protižidovsky. Důvod toho se nachází zejména v politickém boji USA a SSSR, což samo o sobě je poměrně logické (přecejen Izrael byl až donedávna proxy pro americkou politiku na středním východě), nicméně tento fakt zcela boří mýtus o OSN jako o nezávislém orgánu pro mír. Pochopitelně stejné podmínky (pouze bez SSSR, ale zato s Čínou, Indií a Ruskem) platí i dnes pro Valné shromáždění, stejně jako pro orgány OSN, takže zprávy OSN o lidských právech mají cenu kravského pšouku, jelikož jsou ovlivněny vztahy mezi USA a dalšími velmocemi.

Rovnost v Izraeli

Izrael je jediným státem v regionu se svobodou vyznání (nikdo v Izraeli nebrání praktikování Islámu, ani za něj nijak nepostihuje), až na Libanon, což je ovšem stát velice problematický. Co se týče Falašů - jejich původ jako Židů je sporný a samotní Židé na ně jako na Židy nekoukají. Jsou to především černoši se vším všudy - Mistr nezmiňuje např. jejich kriminalitu. I přes to na ně byly vynaloženy Izraelem obrovské prostředky a lze zde pozorovat paralelu s černými z USA (obrovské prostředky, minimální výsledek). Podobný problém částečně platil i pro Sefardy, kteří ještě v 60. letech tvořili spodinu společnosti (prvním skutečně významným sefardským politikem byl tuším Menachem Begin).
Samozřejmě v Izraeli platí omezení pro Palestince - jako pro každé jiné minority, které se aktivně snaží rozvrátit stát, ve kterém žijí. Myslím, že současné izraelské území můžeme považovat za celistvé (ač jsou zde snahy o revizionismus, například od muslima Obamy) - proto má Izrael právo kontrolovat plně celé své území, které vybojoval v několika ničivých válkách (kterou ani jednu nezačal! - i k Velkým Cedrům vedl palestinský teror příhraničních oblastí z Libanonu). Sami Izraelci zcela jistě o žádné další války nestojí, nicméně je pro ně otázka odtržení části Izraele velmi problematická a často nemyslitelná.

Jiří Hrebenar staví všechny své články staví na myšlence, že Izrael je evropská země. Není. Je to země obklopená nepřáteli, kteří se pokusili Izrael už několikrát zničit. Dnes to vidíme více než kdykoliv jindy: Egypt se proměnil v islámskou theokracii, Syrie je fašistická jako vždy, Jordánsko je jako vždy slabé a podřídí se většině, Irán je militantnější než kdy dřív, jediný ze starých nepřátel Izraele, Irák, není schopen proti Izraeli vést válku, nicméně podíly Iráku ny 6denní válce i na Jom Kippuru byly spíše symbolické. Z tohoto hlediska je naprosto oprávněné, že Izrale na svém území postihuje své nepřátele, co ho nenávidí - to jen Evropa ztratila tento pud sebezáchovy a trpí zde menšiny, které nenávidí svobodu a demokracii (např. pokusy zavést právo Šaría v částech měst Británie apod.).

Mistr

Sedím tu a fňukám,
do počítače ťukám,
trpasličí pokušení
život mi už nezmění.

Už za švarnou zakrslicí
cestovati nebudu
Stejně bych tam v širých dálkách
dělal jenom ostudu.

Pojedu spíše do Globusu
"Mámo, kde mám boty!"
a potvrdím tak že věru patřím
mezi zatvrzelé exoty!

Pohádka o zlém hřebci, aneb jak to bylo doopravdy

Žil byl jednou, na farmě daleko odsud, za devatero horami, jeden ošklivý zlý chromý starý Hřebec. Dožil se už 30 let - to je na koně skutečně hodně - a každým rokem byl pro svého majitele, chudého farmáře Honzu, přítěží. Víte, milé děti, farmář Honza byl totiž doopravdy dobrý člověk a i když ho ten Hřebec trápil, říkal si Honza, že každý dobrý člověk by se o něj postaral, protože je správné starat se o bezmocné.

Hřebec byl na farmě díky svému zchromnutí prakticky pánem. Spolu se svým podlézajícím kumpánem - stejně zlým černým psem Hafanem - všechna ostatní zvířátka utiskoval, nazýval je vulgárními jmény a všelijak všechny poučoval, i když se sám nikdy nedostal z farmy dál, než za vrata své stáje, ze všech zvířátek si však, i když nevykonal žádnou práci, jedl nejlépe, zvlášť sladké měl tuze rád. Však nejhorší, milé děti - to vám povídám, bylo, jak stále ještě vilný Hřebec a stejně zkažený Hafan obtěžovali mladé hezké farmářovy kobylky. A tak šel den za dnem a všem začala docházet trpělivost. Zvířátka by v podstatě se starým Hřebcem i soucítila, jen kdyby nebyl takový zlý a otravný - takhle ho ale nelitoval nikdo. Farmář zkoušel všechno, jen nemohl přijít na to, jak Hřebce změnit.  Přivedl dokonce do stáje ošklivou starou malou kobylu jménem Bonzajka, které se bývalý majitel rád zbavil. Farmář si říkal - to by Hřebcovi mohlo pomoci, viděl by, že netrpí na světě sám. Celý plán se ovšem zcela vymknul kontrole a po několika týdnech již farmář propadal zoufalství - místo jednoho zlého zvířete, co otravovalo všechny na farmě, měl najednou dvě!
Zvířátka Hřebcovi domlouvala - po jednom i spolu, ale Hřebec si nedal říct a jakoukoliv kritiku na sebe bral pouze jako útok a dokonce měl pocit, že na něm farmář vlastně páchá násilí tím, že se mu snaží pomoci! Zvířátka i farmář se nakonec shodli, že takhle to dál nejde. Farmář se doslechl, že na louce daleko v horách žije moudrý beran Matěj - farmář tedy sedl na koně a vydal se spolu se některými ze zvířátek do hor. Psa Hafana raději nechali doma, protože se báli, že by vše vyzradil Hřebcovi a Hřebec by pak vzteky všude kolem sebe nakydal hnůj, jak to měl obvykle ve zvyku.
Když po dlouhé cestě unaveni dojeli na onu louku, beran Matěj už seděl uprostřed a očekával je.
"Vítám vás", řekl hlubokým hlasem, "čekal jsem vás ale o mnoho dříve. O Hřebci jsem už slyšel a netušil jsem, že to vydržíte tak dlouho."

Farmář mu tedy vše odvyprávěl a beran se dlouze zamyslel. "Inu, to máte tak. Hřebce se v našem království skutečně zbavit jen tak nelze. Ale znám způsob. Poslouchejte dobře...." - a celý plán farmáři  zvířátkům vypověděl. Farmáři i unaveným zvířátkům se objevil na tváři úsměv a celí rozradostnění se vydali zpět.

Po několika dnech se na farmu přijel podívat veterinář. Farmář Hafana lstí přinutil opustit farmu, když na zahradě schoval nějaké housky se sekanou, ty Hafan tuze rád. Mezitím, co je Hafan hledal, farmář veterináře zavedl k Hřebci a vysvětlil mu jeho zdravotní stav. Hřebec už od rána úpěl a sténal, aby bylo zcela jasné, jak špatně na tom je a jak moc potřebuje, aby veterinář přinutil farmáře ještě lépe ho krmit. Veterinář pokýval hlavou a pravil: "Je to tak, farmáři, hřebec je tuze nemocný, ale to nestačí - vidím, že jste chudý a nemůžete si dovolit ho živit, kže říkám, že žádné další žrádlo by neměl dostat, pokud se za něj nějaká další zvířátka nezaručí, že je hodný a snaží se pomoci, jak to jde." Farmář pak pohlédl do očí každému ze zvířátek na farmě, ale ani jedno nepozdvihlo pohled a na adresu Hřebce neproneslo nic dobrého. "Nikdo?", zeptal se veterinář. Všechna zvířátka jen mlčela, zatímco Hřebec si uvědomil, co ho čeká a začal hrůzou ržát. Jen starý vzteklý Hafan, když poznal, že byl obelstěn, zuřivostí kousnul veterináře do nohy. Veterinář na něj ukázal: "A tenhle půjde taky" - a odvedl si je oba. Co se s nimi stalo, to nikdo vlastně neví, ale farmáři i zvířátkům to bylo jedno.
A tak život na farmě plynul dál. Farmáři bylo veselo a Hafan ani Hřebec nikomu nechyběli. Jen tak ošklivá zlá kobylka byla stále ve stáji, ale to už je jiný příběh...